Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola - Jako v noční můře

12. 4. 2008
S Potterem jsem po tom incidentu nemluvila několik let. Né, kecám, jenom pár dní. Vlastně můj plán příštích dní byl takový:

1. Nemluvit s Jamesem Potterem.
2. Vůbec si nevšímat Jamese Pottera.
3. Flákat se.
4. Udělat si pár úkolů, aby se neřeklo.
5. Ignorovat Jamese Pottera.

Ale zvrtlo se to. A největší problémy jsem měla s body číslo dva a pět. (Vskutku nečekané, že?)
Potter se jako na potvoru co nejvíc snažil se mnou komunikovat. Pomocí miliónů psaníček, které mi psal v hodinách - neustále se se mnou chtěl sejít a jen tak si popovídat, či jeho nejspíš nejoriginálnější nápad: poslat mi po vyučování po sově svou zlatonku a v ní vzkaz „Lily, půjdeš se mnou na ples?“ – Nutno dodat, že v Bradavicích žádný ples nebyl. Buď je zpomalený, nebo debil. Osobně se přikláním k druhé variantě.
No řekněte, jde někoho takového vůbec ignorovat? Nejde. Navíc když má tak krásné oči... a ego až po stratosféru.
Chtě nechtě, bavit jsem se s ním začala ve středu. Šla jsem zrovna na hodinu Péče o kouzelné tvory. Cíl byl jasný: dojít k okraji Zapovězeného lesa. Ovšem trochu mi někdo zkřížil plány…
Při cestě z hradu jsem musela projít několika chodbami. V jedné se to stalo. Věděla jsem, že za mnou jde Potter, a proto jsem šla, jak nejrychleji jsem mohla. Zrovna jsem vyšla z chodby na schodiště – a najednou na mě seshora začalo padat cosi černého. A opravdu toho nebylo málo. Netušíte, jak neskonale vděčná bych byla, i kdyby to byly třeba psí výkaly. Jenomže to, co to bylo doopravdy, byla ta nejhorší noční můra.
Mravenci!!!
Ti hnusní, černí malí parchanti byli na mě, lozili mi ve výstřihu, za oblečením, prostě všude! Netuším, jak někdo mohl vědět, že právě z mravenců mám fobii, ovšem kdybych ho potkala, nasypu mu za kalhoty ten nejhorší druh mravenců. Ty jedovaté. Tohle byli „naštěstí“ jen ti obyčejní. Ovšem pro mě nesli smrt.  Věděla jsem, že musím zemřít hrůzou!
Řvala jsem jako na lesy. Nejspíš jsem nikdy v životě nekřičela tak hrozně, jako tehdy. Skákala jsem a dupala jako pominutá a doufala, že ze mě všechny ty potvory popadají. Nepopadaly. A já, idiotka, jsem si nadávala za neznalost stupidního, hmyz hubícího kouzla.
Z očí mi tekly slzy a ty nechutné černé tečky smývaly z mého obličeje. Po celém těle jsem cítila mravenčení – a to doslova.
Díky bohu přišla spása. Asi po nesnesitelné minutě doběhl James. Nejspíš slyšel ten můj řev, a popravdě, myslím, že ho slyšel celý hrad.
Jeho „Proboha!“ jsem naprosto ignorovala, moje práce teď byla řvát, řvát, řvát, dupat a klepat se. Přiběhl ke mně a začal ze mě ty potvory setřepávat – nemyslím si, že mu to kdoví jak šlo, jelikož moje dupání bylo zcela určitě účinnější. Nakonec mě chytil za ruku běžel se mnou kamsi pryč – po chvíli běhu, doprovázeného mým ječením, otevřel jakési dveře a strčil mě pod studenou sprchu.
Nebudete mi věřit, ale ta ledová voda pro mě byla jako vysvobození! Ten blb ale pořád stál a díval se, jak se na mě lepí ten úděsný hábit. Vystrčila jsem ho za dveře a sundala si všechno oblečení. Nejspíš si řeknete „James, ten starý prasák vejde dovnitř!“. No nevešel. Opravdu mě tam nechal, ať se vysprchuju. Zvláštní je, že v té místnosti byl i sprchový gel a šampon mé oblíbené značky. Osprchovala jsem se, teď už trochu teplejší vodou, a jako v zlém snu zjistila, že nemám oblečení! Přece si na sebe nedám naprosto mokrý hábit plný jakýchsi nechutností!
Vypla jsem sprchu a zaklepala na dveře. Už, už James otevřel  - „NE!“ zaječela jsem což ho asi zadrželo.
„Nemám si co obléct!“ křikla jsem a slyšela jeho smích z druhé strany dveří.
„Má drahá, přej si co chceš, Splní se ti to!“ Aaah, jak je najednou velkorysý!
„Fajn! Nejvíc ze všeho bych si teď přála čisté a suché oblečení!“
BUM! A přede mnou na stolku ležel čistý školní hábit přesně mojí velikosti!
„Eeeh.“  To bylo vše, na co jsem se zmohla. James  se ještě pořád smál.
„Nebuď tak vyjevená, kdyby sis přála striptéra, tak ti ho ta místnost dopřeje taky! Ale pokud bys chtěla, jsem k dispozici ještě stále i já!“ Vtipný jako vždy.
„Díky.“ Oblekla jsem se do čistého a otevřela dveře. Stál opřený o protější zeď a prohlížel si mě.
„Evansová… Musím říct, že řvát umíš perfektně. Jenom kvůli takovýmu malýmu nic,“ usmíval se.
„Pro tebe možná nic, ale pro mě největší hnus, jaký na světě existuje.“ Zarazila jsem se. „No… Chtěla bych ti poděkovat. Asi bych tam umřela, kdybys mi nepomohl.“
„Ale prosím tě,“ mrkl na mě. „Vždyť já vím, že mi to ještě ráda někdy oplatíš!“ Nemohla jsem jinak, ale musela jsem se začít smát. On se prostě nezmění.
Jenomže tím moje problémy nekončily. Učebnice jsem zahodila na schodišti a při mé smůle jsem si všimla, jak popadaly dolů. Nejspíš je už nenajdu. Ale co hůř! Jak se teď dostanu zpátky na kolej? Vždyť schody jsou zasypané mravencema, tam prostě N-E-M-Ů-Ž-U!!!
A moje největší obavy James zhmotnil do slovní podoby. „Asi bychom měli jít zpátky na kolej, ne? Pochybuju, že jsi v tomhle stavu schopná soustředit se na hodinu.“
„Ne! Já… Já radši půjdu na Tvory. Přece... Co bych dělala na koleji, že!“ Chtěla jsem se otočit a utéct směrem Pozemky, ale chytil mě za ruku.
„Ty se tam bojíš jít, viď?“ usmíval se. Blbec jeden.
„Jasně že se nebojím! Proč bych měla?“
„Třeba protože je cesta zasypaná největším hnusem, jaký na světě existuje?“ A já se hrůzou oklepala! Fakt jsem to udělala! On nečekal. Najednou jsem se octla v jeho rukou. Nesl mě směrem k naší kolejní místnosti!
„Jamesi… Jamesi, prosím, ne! Já tam nemůžu jít!“ snažila jsem se ho uprosit.
„Lily,“ zastavil a podíval se na mě, „myslíš si, že tě na schodech postavím a donutím tě to projít? Jestli se jich bojíš, tak tě přes to místo přenesu a bude to!“
Asi jsem se v něm trochu zmýlila. Musím říct, že bylo velice příjemné, když mě nesl celou tu cestu do koleje. Ovšem když jsme se přiblížili ke schodům, naježily se mi chlupy na celém těle a já se k němu přimáčkla, jako by byl moje poslední záchrana.
„No, no, vždyť mě udusíš!“ Trochu jsem uvolnila stisk, ale stále jsem k němu byla jako přišpendlená. A on mě vážně přenesl přes celý ten úsek až do našeho cíle. Když jsme přišli do nebelvírské místnosti, posadil se na gauč a mě nechal sedět na svém klíně. Podíval se mi do očí. „Tak co. Bylo to tak hrozný?“ usmál se. Strašně krásně se usmívá.
Taky jsem se usmála. „Myslím, že to bylo to nejhezčí, cos pro mě kdy udělal,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. Pak jsem se zvedal a odkráčela do svého pokoje. Když jsem se na schodech otočila, seděl pořád ve stejné poloze a usmíval se na mě tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bingo :D

(pasu-Hanka (pasu.wgz.cz), 3. 5. 2008 14:44)

Jsem v šoku. V dost velkym šoku. To s Lily bylo naprosto dokonalý a já se už dobrejch několik desítek minut snažím pochopit, jak jsi na něco takovýho mohla přijít, ale nic mě nenapadá. Nevím, jestli je to tvou nevýslovnou genialitou pro kraviny )bez urážky, ber to spíš jak velkou poklonu :D)nebo spíš mou blbostí, ale co.. Prostě tahle kapitolka je bezkonkurenčí, páč co ty nebo LilyJane nevymysléte, to je teda něco. Holky, jste fakticky super! :D

grr

(Kačenka, 14. 4. 2008 20:51)

sem ti sem ten koment už dávala a teDˇtu neni asi mi zas blbnul net.. grrr a už ani nevim co v něm bylo ale pamatuju si že se mii kapča děsně líbila:F

Potlesk xD

(Maysie, 14. 4. 2008 18:58)

Zírám, kapča po dlpuhý době a to Lilyino chování dokonalé! Když nepočítám to vřeštění a James jako gentleman... fí há..xD
Snad na další kapči nebudeme muset čekat tak dlouho..xD

:D Mno

(LilyJane, 13. 4. 2008 21:00)

Tak můj názor znáš, že :D už sem ti to zkomentovala na icq, pro mě moc náhlé změny :D:D Tak pro mě je náhlé šecko co se stane během jediné kapitoly :D jelikož sama všecko protahuju do nekonečna :D
Prostě pro mě je v OP Lilyina náklonnost k Jamiemu moc náhlá :D ale jinak to máš fajní :D