3. kapitola - Létání
Na druhý den jsem seděla s Katie po na posteli a znovu jsme si přehrávaly včerejší zážitek. Moje kamarádka byla nadšená – prý jsem si měla s Jamesem začít tykat už mnohem dřív. Její radost se na mě ale poněkud nepřenesla. Vždycky ho štvalo, že mu neříkám jménem. Teď mám o jednu zbraň míň.
Po pár minutách jsme se zvedly s jediným cílem: Velká síň a nebelvírský stůl plný dobrého jídla. V žaludku už mi příšerně kručelo a já jsem si říkala, jak to, že dneska ten čas tak pomalu plyne. A jak je, ksakru, možné, že jsem vstala už v šest hodin ráno naprosto čilá. Jako vždy jsme s Katie snídani vynechaly – sice to není dobré pro štíhlou linii, ale snídaně nám prostě nedělá dobře.
Vyšly jsme z naší komnaty a šly na oběd. „Zvláštní, že tu nikdo není… Vždycky se chodby hemží děckama, které jdou z obědů,“ řekla mi Katie.
„Vždyť jdeme brzo, je teprve tři čtvrtě na dvanáct!“ zdůvodnila jsem to a ničeho si nevšímala Katiina zamračeného pohledu. Ovšem, když jsme přišly k Velké síni, byla zavřená.
„Ještě si myslíš, že jdeme brzo?“ ušklíbla se Katie. „Má milá drahá skvělá přítelkyně, támhle máš hodiny,“ ukázala na stojací hodiny, „a nynější čas je tři hodiny odpoledne! V tuhle dobu je obvykle Velká síň zavřená, víš?“
„Cože?“ dívala jsem se zmateně na hodiny, „ale vždyť já mám na hodinkách,“ podívala jsem se na své hodinky, „dvanáct hodin!“ S vytřeštěným zrakem jsem se podívala na šklebící se Katie. „Mám přeřízené hodinky! A nemám co žrát! Pane Bože! Umírám!“
„Zdá se mi to, nebo mě někdo volá?“ ozvalo se za námi a já jsem se opravdu nechtěla otáčet! Nicméně když jsem se podívala na usmívajícího se Jamese, chytila jsem se spásné myšlenky, že by nás TŘEBA mohl zachránit od ukrutného hladu!
Usmála jsem se, a chtě nechtě, rozběhla jsem se k němu.
„Lily, neříkej mi, že mě tak ráda vidíš! Nebo snad nějaký duch za mnou z tvých rtů vykouzlil tak oslnivý úsměv?“ Otočil se za sebe a když zjistil, že je chodba prázdná, se se zvednutým obočím pousmál.
„Ehm, Jamesi, víš-. My máme tak trochu problém…“ začala jsem koktat. Přece nemůžu požádat svého úhlavního nepřítele o pomoc!
„Ano?“
„Mno-. Totiž-. Vlastně nic,“ nervózně jsem se podívala na Katie. Ta ale na můj varující pohled nedbala a vyhrkla:
„Co to meleš, Lily! Jamesi, nevíš náhodou, kde je kuchyň?“ andílkovsky se usmála a já měla chuť ji rozkuchat, kousíčky z ní dát sežrat lvům, jejich hovna rozmixovat v mixéru a spláchnout do záchodu!
„No jasně!“ jedním okem na mě mrkl, „přece nemůžu nechat tak krásné dívky umřít hladem!“ usmál se na Katie a pomalu ji svlékal pohledem! A co ta mrcha neudělala? Poslala k němu svůj svůdný pohled, na který letí všichni kluci z Bradavic!
Podívala jsem se na Jamese, ale ten jenom zavrtěl hlavou, obrátil se na patě a šel pryč. A my jsme stály a hleděly na něj. Potom se otočil.
„No? Co bude? Chtěly jste snad jíst, ne?“ Začal se smát, když jsme se obě dvě daly do běhu a se sklouznutím začaly brzdit. Ovšem, jedna z nás to kapánek přehnala. A Katie to rozhodně nebyla. Už jsem se viděla, jak jako hnusný flek hyzdím zeď Bradavic, když mě James chytil. Opravdu mám štěstí na jeho objetí. Nebo spíš smůlu.
„Lily, mám dojem, že se ti u mě až moc líbí,“ zašeptal mi do ucha, když si mě k sobě přitiskl. V první chvíli jsem nebyla schopná postavit se na nohy, ale když se začal můj žaludek hlasitě dožadovat pozornosti, vysmekla jsem se Jamesovi z náruče a začala se omlouvat. Jsem přece cudná.
Katie se na mě za Jamesovými zády šklebila a všelijak se pitvořila. Její snaha mě rozhodit dopadla úspěšně, jelikož jsem ze sebe dostala jenom slabě zakuňkané „Promiň,“, načež jsem se otočila a chtěla utéct.
Nebyl by ale James Jamesem, kdyby mě nenechal se v tom vymáchat. Vždycky to byl škodolibý parchant.
„Ale, drahá! Přece mi nechceš utéct! Máš hlad, no ne?“ Chytil mě za ruku a začal tahat k mému původnímu cíli, do kuchyně. A ač jsem se vážně snažila se mu vysmeknout, i při vstupu do kuchyně mě ještě držel za ruku.
Cestou se na nás někteří dívali zmateně, jiní škodolibě a třetí skupina Jamesovi nadšeně gratulovala. Ani jeden z těchto šťastných lidí si ode mě nenechal vymluvit, že s ním opravdu nechodím. Tomu se říká autorita.
Do kuchyně jsem přišla nasupená a kdybych mě můj žaludek nedržel na místě, nejspíš bych utekla hned, co mě James pustil. Kolem nás se okamžitě seskupili skřítkové a předháněli se v nošení nejrůznějších jídel. Kdo by byl řekl, že jim bude dělat takovou radost, když jim vyžerem komoru.
James si sedl ke stolu vedle mě a kupodivu se neměl k tomu, aby odešel. (A/N: to je ironie =P )
Nevěděla jsem, co si mám vzít a bylo mi proti mysli se tu cpát a nechat se přitom okukovat svým ‚nepřítelem‘. No a co, že s ním dennodenně jím u jednoho stolu! A tak jsem jednoduše jenom seděla a koukala, jak se Katie cpe.
„Evansová, neříkej mi, že nemáš hlad!“ Ok, asi mi to jen tak neprojde.
„Ne. Já jenom nevím, co si mám vzít.“ ‚Vlastně jsi řekla pravdu, co?‘ hryzalo ve mně svědomí. A ten inteligent vzal do ruky koblihu a držel mi ji před pusou!
„Vybral jsem za tebe,“ usmál se, myslíc si, jaký je senzační.
Ale snad to nemyslí vážně! Začne mě tu snad krmit? Nic takovýho!
"Co si myslíš?! Od tebe jíst nebudu, z tvých jedovatých pazourů!"
zvedla jsem se a odcházela pryč. Můj žaludek řádil jak nymfomanka s AIDS, ale
hold to bude muset přežít. (A/N: stejně jako ona dotyčná nymfomanka =) )
Někdy mám vážně pocit, že bradavické chodby jsou začarované (A/N: vážně
postřeh, že =P ). Buď je Filch vážně tak pilný a podlahu denně leští voskem,
aby zářila jako svíčka při západu slunce (A/N: to je kravina až mě srdce bolí),
nebo my jsme takové nemehla. Osobně se spíš přikláním k variantě číslo dvě.
Tak si to tak rázuju po chodbě, spokojeně naštvaná, a milý drahý skvělý dement
Jamie pádil samozřejmě za mnou. S hlasitým PLESK! mu ujela noha a on si to
smýkal chodbou směrem ke mně.
Chtěla jsem uhnout. Vážně jsem chtěla! Ale prostě se mi
zasekl hábit v brnění. Moje zděšení bylo nepopsatelné. James Potter se veze po
podlaze přímo na mě a já nemám kam uhnout!
Stalo se to v několika málo sekundách. Na zemi se najednou objevila velká kopa
čehosi, což byla směs mě, Jamese a brnění. Těžko říct, kdo z těch dvou byl
těžší, každopádně jsem ze sebe neshodila ani jednoho a moje břicho protestovalo
tím víc, že nemělo nejen hlad, ale také jakousi 'velkou zátěž'.
Když se ze mě Potter zvednul, mé svaly byly více než neochotné a jaksi jsem se
nemohla zvednout.
"Stalo se ti něco?" sehnul se ke mně James a pomohl mi vstát. Jelikož
už jsem si za poslední dny na jeho náruč zvykla, ani mě to nerozhodilo. Nebýt
všech těch bolestí, snad by mi bylo i... fajn.
Kupodivu jsem na něj ani nebyla naštvaná. Snad už byl můj organismus natolik zmaten, že se ani neobtěžoval ohlásit se. Kromě mých bolavých svalů.
A tak jsme se prostě navzájem podepírali a plazili se chodbou k nebelvírské věži. Svorně jsme se shodli na tom, že chodit k Pomfreyce by bylo zbytečné. V jedné z posledních odboček jsem uviděla zvláštní mlhu. Až potom mi došlo, že to jsou duchové. Ačkoliv… nějak moc blízko u sebe.
„Ehm, Lily… Nechci kazit tvé dobré mravy, a proto by ses snad měla otočit. Tohle není vhodná podívaná pro mladé nevinné slečny,“ ušklíbl se James a až potom mi to docvaklo! Ti dva duchové spolu prostě… souložili! Ovšem vhodnější slovní spojení by asi bylo ‚souvznášeli se spolu‘. A já, jako opravdová dcera svých rodičů, jsem se cudně otočila, zatímco James si tu podívanou očividně vychutnával.
„Nechceš to zkusit taky?“ zašeptal mi do ucha. Samo sebou, že jsem tuhle drzost nenechala jen tak! Ač jsem si řekla, že ho vážně, vážně mlátit nebudu, nevydržela jsem to. A když jsem vybila svůj vztek, proběhla jsem ‚souvznášejícími se duchy‘ a rázem jsem měla pocit, jako by mě někdo postříkal něčím hodně horkým… Ani nechci myslet na to, co to vlastně bylo.
Komentáře
Přehled komentářů
moc hezká kapitola skvěle jsi mě pobavila a ten konec ježiš tak to bylo hustý, kam na to chodíš :-)))))
hah
(Kačenka, 7. 2. 2008 16:41)ježiši:D souložící duchové:D:D:D de to vůbec?:D:D:D kdy bude další kapča?:P
No ano..
(Susie, 23. 1. 2008 14:51)Dámy, já taky souhlasím, ale Lily je JINÁ!! :D mám chuť napsat další kapitolu.. nebo dopsat tu co píšu teď ... asi si budu ty povídky posílat na mail do školy, abych měla co dělat =D
:D:D:D
(LilyJane, 22. 1. 2008 22:51)
Sice pozdě ale přece:
Jaký magor!!! :D:D Jamie není takový pako!!! :D:D souhlasím s Maysie: Kdyby to byl Jamie tak klidně :D:D:D
..xD
(Maysie, 4. 1. 2008 18:17)
TAdy nejde o vyrušení.. =DD No, teda musím uznat že kdyby ten "magor" byl Jamie, tak klidně.. =DDD
No, ale nvm.. Asi jo, ale chodby Bradavic sou přece velké, namísto toho aby to vzala cestou kde zrovna bylo "plno" =DD
Hmmm =D
(Susie, 4. 1. 2008 13:35)Tolik chvály si snad ani nezasloužím! =D a že ty bys mezi nima neproběhla - představ si, že jsi na chdobě. Z dvou stran zeď, ze třetí strany magor, co tě chce třeba znásilnit a z poslední dva... ehm... milenci, nazvěme to tak =D co bys udělala? nechala se znásilnit nebo radši vyrušila ty dva? =P
:D:D:D
(LilyJane, 3. 1. 2008 21:18)
Tak tohle bylo od Maysie milé ohodnocení konce, který si vpodstatě dopsala na mé přání :D:D; Maysie: ono to mělo končit tím že Lil bolelo celý tělo :D:D To "souvznášení" :D susie popadlo o pár minut později :D:D:D
Ale tuhle kapču mám ráda :D i kdyby to byla totální kravina - je tam James a Lily, dva lidi který miluju :D (jamieho víc ale to je detail :D)
No fuj!
(Maysie, 3. 1. 2008 20:58)
Ten konec..no ble jako.. :DD Rozhodně bych mezi nima asi neproběhla..no..fuj Susie!!!!!!!! Co tě k tomuhle vedlo, nechci ani vidět.. =DDD
A kravina t není.. aspoň mě se to líbí.. =DD
Snad z toho neuděláš porno milá zlatá.. =DD
:-)
(haňula, 30. 3. 2008 16:15)