Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola - Začátek

14. 2. 2007

„Lily!“ zakřičela na mě moje kamarádka Katie, když jsem šla na pozemky. Právě jsme měli mít hodinu Péče o kouzelné tvory a já je nechtěla prošvihnout. „Lily!“ zavolala znova. Zastavila jsem se a počkala na ni.

„Kde jsi, prosím tě?“ obořila jsem se na ni. „Ráno jsi nebyla v posteli. To jsi měla hned po ránu rande?“ začala jsem si ji dobírat.

„Moc vtipný. Byla jsem se projít po hradu, nemohla jsem spát.“

„Na koho jsi myslela?“ ušklíbla jsem se.

„Na nikoho. Ale když jsem se procházela, potkala jsem Remuse. Proto jsem dlouho nešla,“ vysvětlila mi.

„Aha. A kdy že se dáš s Remem dohromady?“ zajímalo mě. Katie a Remus jsou kamarádi už dlouho. Moc dobře nechápu, jak se tak inteligentní kluk jako Remus může bavit s Potterem a Blackem. Ti dva mi lezou na nervy už od prvního ročníku. Průšvihy jsou jejich denním chlebem a školní tresty považují za rutinní záležitost. Snad není dne, kdy by něco nevyvedli. Jenomže to by mi ani nevadilo. Pottera prostě nesnáším. A proč?

„Hej, Evansová! Pojď si sednout za mnou!“ ukázal si ten pošuk na klín a tím přerušil náš rozhovor. Ano, proto ho nesnáším. Je to rozmazlený frajer, co si o sobě myslí, že je nejlepší na světě. On i Black. Ten je zase sukničkář a děvkař, každý týden má jinou. Oba si o sobě myslí, že kdyby jich nebylo, tak se zbortí svět a všichni zahynou. Jak říkám – blbci.

„Pottere, radši si běž lítat za Zlatonkou. Anebo řekni nějaké jiné – vždyť jich tady po tobě kouká celá škola!“ odsekla jsem mu. Jak jsem čekala, zvedl se ze země a přišel ke mně.

„Žárlíš?“ zeptal se a rukou si zajel do vlasů. Tohle jeho gesto nesnáším! Jenom podtrhuje to, jaký je frajer. Myslí si, že je nejkrásnější na světě, a co víc – že mu jeho rozcuch sluší! Vážně nechápu, co na něm ty slepice vidí. Je to jenom ubohý namyšlený arogantní blb bez kousku citu.

„Na ně?“ vyprskla jsem smíchy. „Nikdy!“

„Škoda, Evansová. Ale ty si to ještě rozmyslíš…“ mrkl na mě pohledem, ze kterého se všem holkám podlamovaly kolena. Fakt nevím, co na tom pohledu je. Pohled namyšlence, to je toho. Ty holky asi musí být zralé na psychiatra, když blázní z jeho ubohých řečiček.

„Ani za milion let,“ ušklíbla jsem se a šla na opačnou stranu, než byl Potter a spol.

„Dvanácteráku, že se na ni nevybodneš. Koukej, co je tady ženských!“ slyšela jsem ještě Blacka. Říkám, sukničkář je to. Jeho nejdelší vztah trval dva týdny – kvůli tomu, že byl týden na ošetřovně. Chudina holka si myslela, že se do ní zamiloval, protože byla první, s kým byl tak dlouho. A asi poslední.

„Lily, já tě nechápu. Vždyť Potter není tak špatný,“ pokusila se mě Katie přemluvit. Podívala jsem se na ni pohledem ‚Měla by sis zajít k doktorovi‘ a radši beze slova čekala na začátek hodiny.

Byla celkem úspěšná. Získala jsem na ní pár bodů, prostě rutina. Co dovede hodina navíc u knížky. Zajímalo by mě, jak to Potter s Blackem dělají, že se učit nemusí a přitom v klidu prolízají. Je to zvláštní, někdo se šprtá celý den a oni na to ani nemrknou. Zvláštní to lidé… Ale hlavně pitomí.

Připadá mi, že Katie taky začíná bláznit. Nějak na mě pořád doráží, že Potter není tak špatný, jak vypadá. Vážně nevím, co se s ní děje, asi ji přivedu za Pomfreyovou. Jestli to není porucha duševní, pak určitě zraková.

Dnešek byl sám o sobě stereotypní. Body, co jsem nasbírala, Potter s Blackem zase ztratili. Potter se několikrát snažil mě sbalit – nechápu ty jeho pokusy, jeho způsob balení se rovná frajeření před ostatníma, rádoby vtipné hlášky a nakonec smích, aby bylo vidět, že to zkusí znovu a nic a nikdo ho od jeho snažení neodradí. Díky bohu, že už chodím do sedmého ročníku. Další rok s ním bych už asi nepřežila. Stejně nechápu, jak jsem zvládla těch šest let vydržet. Nejspíš mě podržela Katie. Tu jsem poznala hned na začátku, prostě jsme si spolu sedly do jednoho kupé ve vlaku. Katie pochází stejně jako já z mudlovské rodiny, takže si máme o čem povídat. Plánovaly jsme si společné bydlení, až vyjdeme Bradavice. Snad by to vyšlo, mít ovšem nějaké peníze na byt. Takhle se můžeme jenom navštěvovat. Stejně chce Katie studovat jinde než já. Já chci být ošetřovatelkou a Katie dělat na ministerstvu. Prý něco s mudly. Držím jí pěsti, ať to vyjde. Z myšlenek mě vytrhl Katiin hlas.

„Lily! Přišel mi dopis od táty! Já mám ségru!“ ječela šťastně. Katie miluje děti, navíc nemá žádného sourozence. Teda – neměla. V euforii na mě skočila a objímala mě. To jsem ale nečekala, a kdyby na zemi ve společence nebyl koberec, asi bych se rozmázla jako moucha na předním skle auta. Katie to ale na radosti neubralo, objímala mě a přitom vykřikovala citoslovce radosti a štěstí. Takhle šťastnou jsem ji snad ještě neviděla. Co dokáže jedno maličké stvoření. S radostí jsem jí pogratulovala a Katie na mě vysypala informace o malé Jess. Kolik váží, měří, v kolik hodin se narodila a tak dále.

Její nadšení trvalo až do dalšího dne. I když má ve zvyku o víkendu vstávat nejdřív v jedenáct, vstala v osm a to dokonce se zpěvem! Vážně jsem ji nepoznávala. Chovala se, jako by se to malé narodilo jí. Já sice mám svou sestru taky ráda, ale ona mě ne. Nemůžu za to, že dopis z Bradavic jsem dostala já a ne ona. Třeba časem zapomene a budeme dobré přítelkyně.

Ze snění mě opět vytrhla Katie, když začala ve sprše zpívat. Její vřískot připomínal konvici s vařící se vodou, takže jsem radši opustila pokoj a šla do společenské místnosti.

To jsem ale neměla dělat. V křesle u krbu seděl Potter. Jakmile mě uviděl, zvolal na celou místnost: „Lásko!“, přiběhl ke mně a dal mi pusu. Jo, nedomyslel to, chlapeček. Jeho tvář je doteď červená od facky, kterou jsem mu dala. A jsem na to pyšná. Ke mně si nic takového dovolovat nebude! Potter, ani nikdo jiný.

Když jsem pak přišla zpátky do společenské místnosti, seděl na svém místě u krbu. Když mě uviděl, usmál se a přišel za mnou.

„Evansová, tos nemusela,“ ukázal si na tvář, kde byl vidět otisk mojí ruky.

„Nemáš si dovolovat, drahouši,“ odpověděla jsem jízlivě a chtěla odejít do svého pokoje. Potter mě ale chytil za ruku.

„Pusť mě.“

„A co za to?“

„Pusť mě.“

„Když hezky poprosíš…“

„Pottere, sakra pusť mě!“ ztrácela jsem trpělivost. Tento rádoby slušný chlapec mě dováděl k nepříčetnosti.

„No no no, snad to nebude tak zlý…“ Nejspíš se mě snažil uchlácholit, abych byla povolnější. Blbec.

„Pottere, nech mě, nebo dostaneš druhou!“ Ruka se mi vážně třepala, jak chtěla prosvištět vzduchem až na jeho tvář.

„Druhou pusu? Tak jo.“ A ten blbec našpulil pusu a zavřel oči, jako bych ho měla políbit! Nevěděla jsem, co dělat. Naštěstí šel kolem John a nesl si svou žábu. Obyčejně se žab štítím, ale teď jsem ji vzala volnou rukou a přitiskla ji Potterovi na pusu. Asi si nejspíš myslel, že jsem to opravdu já a že ho líbám! Otevřel překvapeně oči a když uviděl žábu, uskočil a utekl. Nejspíš na záchod nebo do umýváren. Smála jsem se ještě asi hodinu potom. Všichni mi říkali, že jsem to vymyslela perfektně a já si to náležitě užívala. Jenom John se na mě pořád díval zvláštním pohledem. Nejspíš se bál, že jeho žába dostane akné….

Myslela jsem si, že tím ‚polibkem‘ budu mít od Pottera pokoj. Jenomže jsem se spletla. Mohlo mě napadnout, že si to nenechá líbit….

Na druhý den ráno jsem vyšla ze svého pokoje a sešla dolů do společenky. Potter nikde nebyl, asi už odešel na snídani. Chtěla jsem se pokochat jeho výrazem, kterým mě obdarovával od ‚polibku‘. Byl to pohled ublížený, poražený, naštvaný, smutný a ponížený. Ale i pomstychtivý.
Ve Velké síni jsem si chtěla sednout hodně daleko od Pottera. Zarazilo mě, že byly skoro všechny židle zaplněné. Katie tam nebyla, aby mi podržela místo a tak jsem si musela nějaké najít sama. U nebelvírského stolu byly jediné dvě volné místa. Jedno vedle Pottera, což jsem samozřejmě hned zavrhla. Sedla jsem si na to druhé, pár metrů od něj. Jenomže jakmile jsem dosedla, ucítila jsem pod sebou něco měkkého a studícího. Než jsem se ale stačila zvednout, židle pode mnou rupla a já se svalila na zem. Při tom jsem se stihla chytit ubrusu… Prostě se na mě vysypalo všechno jídlo, co bylo poblíž. Musela jsem vypadat jako duha, zářila jsem všemi možnými barvami a všichni kolem se málem svalili za mnou. Smíchy. Bylo mi jasné, proč jsem si sedla do dortu a proč pode mnou praskla židle. Naštvaně jsem se podívala na Pottera. Držel v ruce hůlku, vesele s ní točil a smál se na mě. V tu chvíli jsem měla co dělat, abych ho nezabila. Kdyby nepřišla McGonagalová, asi bych ho fakt rozporcovala na milion kousíčků. Kvůli ní jsem se ale zvedla, kouzlem se očistila a nasupeně odešla.

Když jsem to vyprávěla Katie, měla z toho druhé Vánoce. Ovšem naprosto se mnou souhlasila, že si to nesmím nechat líbit. A pomsta bude sladká….


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(kristyna, 18. 2. 2007 7:57)

čau sus, sory, že tu sem píšu komentář až teď, ale byla jsem na horách a na sjezdovce se na net asi moc nedostatnu...
fakt je to moc hezký a už se těšim na novou kapitolku!!! takže makej...

Je to...

(Verča, 14. 2. 2007 18:54)

super, už se těšim na další =D

Nediv se...

(Susan Topperová, 14. 2. 2007 16:03)

Já fakt nevěděla, jak začít. Tak jsem to nějak sesmolila. V dalších kapitolách to bude o moc záživnější ;)

mnoo:....:D

(LilyJane, 14. 2. 2007 15:55)

tak ze začátku se mi to zdálo trochu suchý, ale ten konec to vyvážil...:D :D fakt se ti to povedlo!!! :D